Objev pohřebiště posvátných býků v Saqqaře, který patří k nejvýznamnějším v egyptské archeologii, je spjat se jménem jednoho z průkopníků egyptologie Francouze Augusta Marietta. tento muž byl v letech 1850 - 1880 vůbec nejúspěšnějším objevitelem v zemi na Nilu, zakladatelem egyptské památkové správy a také například autorem původního libreta Verdiho slavné "Aidy". K nálezu pohřebiště býků, které se podle dochované zprávy řeckého zeměpisce Strabóna označuje slovem Serapeum, došlo docela náhodně.
Jednou koncem října roku 1851 se Mariette procházel po svém výkopovém území v Saqqaře a v písku spatřil hlavu sfingy. Hned mu připomněla 15 podobných sfing, jež před tím náhodou spatřil u sběratelů starožitností v Alexandrii a v Káhiře. Zároveň si vzpomněl na líčení Strabóna, který psal o Serapidově chrámu v Memphisu a o sfingách částečně zavátých pouštním pískem. Mariette byl přesvědčen, že stojí právě u této řady sfing, která se má nacházet před Serapidovým chrámem, a která ho tedy musí dovést k chrámu a pohřebišti býků. proto neváhal a hned 1.listopadu zahájil výkopové práce.
Netrvalo dlouho a pod motykami Mariettových pracovníků se z písku začaly nořit nové a nové sfingy. U 134. sfingy jejich řada náhle změnila směr. V těchto místech se také našla socha řeckého básníka Pindara, který žil okolo roku 500 př.n.l. a v její blízkosti deset dalších soch řeckých učenců a básníků, uspořádaných v půlkruhu. pak se objevily dvě velké sfingy Nektaneba II., brána, dvůr a dva vápencoví lvi, střežící vstup do chrámu, zbudovaného ve 4.století př.n.l. tímto panovníkem.
Již 12.listopadu 1851 pronikl Mariette do vstupního prostoru slavného Serapea. Odtud vycházela několik set metrů dlouhá podzemní galerie, vysoká 8 metrů, se stropem i podlahou obloženou kvalitním jemným vápencem. Po obou stranách galerie byly do skály vytesány místnosti, v nichž bylo 24 žulových, čedičových a vápencových sarkofágů, dokonale vyhlazených a vážících až 70 tun. Posvátná zvířata v nich byla pohřbena v letech 612 - 30 př.n.l. Právě tuto galerii jsme na naší cestě navštívili.
Kromě této galerie najdeme v Serapeu ještě jednu - tu založil už roku 1260 př.n.l. Chamvese, známý syn Ramsese II. a velekněz boha Ptaha. Princ Chamvese se tehdy rozhodl vybudovat pro dosud oddělené pohřbívané posvátné býky jedno společné pohřebiště, užívané až do roku 643 př.n.l. Galerie obsahovala 28 dřevěných rakví, v nichž byli původně uloženi balzamovaní býci. Jelikož nejstarší pohřeb pocházel z doby Amenhotepa III., je zřejmé, že Serapeum sloužilo jako pohřebiště posvátných býků Hapiů (řecky Apisů) celých 1400 let. Pouze dvě z 28 rakví obsahovaly neporušené zvířecí pohřby a původní bohatou pohřební výbavu. Dnes ji lze obdivovat v pařížském Louvru.
Ve této starší galerii, která je dnes pro turisty uzavřena, objevil Mariette hluboko v podlaze dřevěnou rakev s nedotčenou lidskou mumií, která měla obličej zakrytý zlatou maskou. Na krku byly zavěšeny dva zlaté náhrdelníky s amulety ze zeleného živce a červeného jaspisu a hruď pokrývala zlatá supice s roztaženými křídly. Nápisy na předmětech z pohřební výbavy prokázaly, že tu Mariette nalezl hrob samotného Chamveseho, který se dal pohřbít na posvátném místě býků, jež právě on zřídil. Princův hrob byl naprosto neporušený, takže v tenké vrstvě písku na podlaze byly zřetelné i stopy kněží, kteří ho sem kdysi ukládali.
I přes značný odpor Egypťanů se Mariettovi nakonec podařilo získat souhlas k převezení mnoha nálezů ze Serapea do Francie. V letech 1852 - 1853 bylo odvezeno do muzea v Louvru téměř 6000 předmětů v celkem 44 bednách. Mezi vyvezenými jedinečnými památkami byly mimo jiné i šperky prince Chamveseho.
Cennější než sarkofágy býků nebo Chamvesovy šperky jsou pro egyptology popsané vápencové desky, které se vsazovaly do stěn téměř všech chodeb a místností Serapea. Tyto tzv. Hapiho stély jsou dvojího druhu. V prvním případě jde o "úřední" stély vytesané u příležitosti úmrtí a pohřbu posvátného býka, zatímco ve druhém případě se jedná o "soukromé" stély darované jednotlivými osobami, jež směly být vztyčeny v Serapeu, pokud se uvedená osoba finančně podílela na krytí Hapiho pohřbu. Jelikož stély první skupiny vždy obsahují přesné datum (dané rokem, měsícem a dnem vlády panovníka) a délku života posvátného býka, jsou znamenitými pomůckami ke stanovení egyptské chronologie 1.tisíciletí př.n.l..
O žijícího býka se kněží poctivě starali. Uctívali ho a chovali ve zvláštní stáji, přiléhající k jižní stěně velkého Ptahova chrámu. Když posvátný býk zemřel, nabalzamovali ho a pohřbili s saqqarském Serapeu. Mladého býka Hapiho potom vyhledávala zvláštní komise kněží po celé zemi podle trojúhelníkové skvrny na čele a dalších 28 znamení. Když takového býčka našli, začaly se konal velkolepé oslavy. Postavili prostornou stáj pro něho a pro krávy, které ho měly kojit po určitou dobu, než byl schopen převozu do blíže neznámého města Nilopolis, kde měl podle Diodóra Sicilského pobývat 40 dnů. Teprve potom ho za úplňku uvedli do jeho trvalé stáje v Memphisu, kde mu byla prokazována jako božstvu úcta až do smrti.
O uctíváni, životě a smrti posvátného egyptského býka Hapiho existují písemné i hmotné prameny. Nejpůsobivější jsou přirozeně sarkofágy býků v Serapeu a alabastrové mumifikační stoly v sídelním městě Memphisu. Na těchto stolech kdysi kněží mumifikovali zemřelé posvátné býky stejným způsobem jako lidi. Během 70 dní, které uplynuly mezi smrtí a pohřbem, vyňali vnitřnosti a uložili je do čtyř kamenných nádob (kanop), tělo vysušili přírodní sodou (natronem) a zabalili do lněných obinadel. Před uložením býka v Serapeu ještě provedli na jeho mumii obřad otvírání úst, jehož účelem bylo vrátit mu schopnost dýchat, přijímat potravu a pít, a umožnit tak jeho znovužití v posmrtné západní říši. Pohřeb a slavností pohřební průvod měly stejný průběh jako u lidí. Stejně jako na dnešním venkově se ho účastnilo mnoho plaček, které svým nářkem a výkřiky měly zahnat zlé duchy.
Na závěr je třeba dodat, že od Mariettových dob v Serapeu nadále pokračují archeologické práce a byly při nich objeveny nové podzemní prostory. Nálezy z nich, které egyptologové průběžně zveřejňují, vrhají nové světlo zvláště na dobu 1.tisíciletí př.n.l. a na uctívání posvátných zvířat ve starém Egyptě.