V listopadu 1869 byl s velkými oslavami otevřen Suezský průplav. Myšlenka spojit Středozemní moře s Rudým mořem však nebyla nová. Už v 6.století př.n.l. pojal tento plán egyptský král Necho. Nakonec se svého předsevzetí budovat tuto vodní cestu vzdal. Před tím ale při tomtu pokusu přišlo o život 120 000 otroků. Kolem roku 500 př.n.l., poté co Peršané dobyli Egypt, oživil znovu tento projekt král Dáreios a jedním nápisem oznámil, že tento průplav dokončil. Řecký historik Hérodot z 5.století př.n.l. uvádí, že tento průplav nesledoval přímou trasu mezi oběma moři a že loď potřebovala čtyři dny na to, aby jím projela. Pravděpodobně Dáreiův průplav probíhal východně od Nilu a vedl jakýmsi jezerem na trase dnešní vodní cesty. za římských dob byl průplav zdokonalen, ale pak byl opět zanesen pískem. Pozdější generace projektům svých předků nedorostly. Plány z dob benátské říše, Ludvíka XIV. a Napoleona nebyly nikdy realizovány.
Napoleonovi inženýři naplánovali několik propustí, noboť vypočetli, že je mezi hladinou Středozemního moře a Rudého moře desetimetrový rozdíl. Protože jejich údaje byly nesprávné, trvalo ještě nějaký čas, než mohla být stavba průplavu uskutečněna.
Ferdinand de Lesseps, který byl v letech 1831 až 1838 francouzským konzulem v Káhiře, po dlouhém a marném úsilí přesvědčil v roce 1854 viceprezidenta Mahammeda Saise Pašu (Egypt byl v té době součástí Osmanské říše) a dostal oprávnění se stavebními pracemi začít. Průplav měl mít východisko severně od Suezu a pak měl v přímém směru překřížit jezero Timsah a Hořká jezera a vést ke Středozemnímu moři. Lesseps nejen získal podporu viceprezidenta, ale i řady francouzských akcionářů, kteří investovali do Společnosti Suezského průplavu. Jenom Britové, kteří mohli rychlým spojením do Indie získat nejvíce, žádné akcie nekoupili. Ačkoliv by průplav zkrátil vzálenost mezi Londýnem a Bombají o 7343 kilometrů, dělala britská vláda všechno pro to, aby tomuto projektu zabránila. Zatracovala ho jako fyzikálně neproveditelný, příliš drahý a nerentabilní.
Mezi oslavami při zahájení prací a otevíracím ceremoniálem o deset let později očekávala Lessepse samotná stavba. Bylo třeba překonat řadu těžkostí. Zpočátku pro něj pracovali dělníci na nucených pracích. Později se stavba zmechanizovala a pracovní podmínky se natolik zlepšily, že začali být přitažlivé i pro pracovní síly z Evropy. K zásobování 25 000 dělníků pitnou vodou byl vybudován zvláštní vodovod. U středozemního moře, kde průplav končil, byl doslova z ničeho postaven přístav Port Said. Odtud se jezdilo pracovat na jih, dokud dokončení vodovodu neumožnilo zakládat pracovní tábory podél trasy průplavu. Průplav byl v době dostavby dlouhý 161 kilometrů, hluboký osm metrů a na hladině široký 22 metrů. Na každých 10 kilometrech byla založena zátoka, kde se mohly lodi vzájemně vyhnout. Dnes je průplav široký 200 metrů a hloubka není nikde menší než 15 metrů. Mohou jím projet plně naložené taknery s naftou s dvanáctimetrovým ponorem.
De Lesseps byl dobrý žurnalista a manažer. Po deseti namahavých letech práce na průplavu (stavba trvala o tři roky déle než počítal původní plán), jíž předcházelo pět let plánování a projektování, zorganizoval nádherný zahajovací ceremoniál. Pro 6000 hostů bylo najato 500 kuchařů a 1000 sluhů. Byl pozván hudební skladatel Giuzeppe Verdi, aby napsal operu k zasvěcení průplasvu a nového italského divadla v Káhiře. Aida však měla premiéru v Káhiře v roce 1871 a tak se museli přítomní spokojit s uvedením Rigoleta. V Port Saidu kotvilo 48 lodí dekorovaných vlajkami a pak se tato velká flotila plavila průplavem. Francouzská císařovna Eugénie jela na první lodi jako čestný host. Tohoto představení se zůčastnilo i mnoho korunovaných hlav z Evropy i jiných světadílů. Cestovní agent Thomas Cook dokonce zorganizoval cestu pro turisty. Průplav byl předán světu s ohňostrojem, tancem a hudbou...

My jsme se na naší cestě krátce zastavili v Suezu, nakoupili jsme zásoby vody a potravin a jali se hledat slavný průplav. Chvíli jsme se motali na předměstí ale nakonec jsme průplav našli. Je to taková umělá řeka vyhloubená v písku. Do Rudého moře právě mířilo několik velkých plně naložených lodí (dělali takové vlny, že nás to málem pláchlo). Po chvilce cachtání jsme vyrazili na protější asijský břeh. Jediná cesta vede moderním tunelem (není tu žádný most!!!). A tak jsme opustili Afriku, ale však my se do ni zase určitě brzo vrátíme....